PRAŽSKÝ REJDIČ KRÁTKOZOBÝ

14. března 2010 v 4:45 | LAJ |  Plemena holubů rejdičů České republiky

Detail klubu a plemene
Pražských krátkozobých rejdičů
Jabůrek Petr, Ing. Pražská 233, 253 01 Hostivice
tel: 220 980 000
mobil: 603 231 856 e-mail: jaburek.p@kapitol.cz
správce stránek: Jiří Sčebel, e-mail: Jiri.Scebel@seznam.cz
Pražský rejdič a jeho původ.

O původu rejdičů v Evropě existují záznamy již v šestnáctém století.Vývoj a šlechtění krátkodobých lze předpokládat od první poloviny století osmnáctého kdy byli do západních přístavů dováženi námořníky holubi z blízkého východu a zejména z Indie.Počátky různých křížení a zušlechťování lze předpokládat v Holandsku a Belgii.Na vysoké úrovni šlechtili krátkodobé rejdiče chovatelé angličtí a němečtí(zejména v oblastech Hamburku,Berlína a Pruska).Několika cestami se dostali i do Prahy a Vídně.Rozvoj plemen rejdičů ve městech tehdejšího Rakouska-Uherska je v osmnáctém století nejasný a zamlžený nedostatečnými záznamy.Za rejdiče byli považováni většinou drobní holubi s rejdivě hravým i válivým způ-
sobem letu často bez bližšího upřesnění.Německy byli označováni různě komolenými názvy Purcel,Purzler,ale také Burzler a podobně.V Praze byli nazýváni Purclíky. První neověřená informace o goldtygrech pochází z počátku 19.století.
Zaznamenána je i informace o cechu holubářském.Po revolučním roce 1848 byly rozhodnutím z Vídně veškeré cechy a spolky zrušeny a dočasně zakázány.
Holubářství se však v Praze nadále rozvíjelo.Po vodě (s obchodníky se dřevem) a po souši se do Prahy dostalo mnoho různých plemen rejdičů.Podle německého teoretika Gustava Prütze byli v Praze chováni skvělí a na evropském kontinentu nejlepší vysokoletci.Podle popisu se však dosti podobali předchůdcům současných vídeňských a budapešťských vysokoletců, dovezených z Kalkaty.V Praze však posléze zušlechťováni nebyli.V knize Ill.Mustertaubenbuch(Prütz 1886) jsou vídeňským malířem Henrichem Zaoralekem zobrazeni pražští(dosti) krátkodobí rejdiči bělopruzí.Poměrně typičtí plnobarevní a bělohrotí krátkodobí rejdiči,větším dílem pražští jsou popsáni jako vídeňští a malí indiánci,kteří podle samotného autora již v Německu téměř vymizeli a zdegenerovali jsou popsáni jako sasští. V Praze byli v uvedeném období úspěšně chováni(Pleschner) a stali se důležitou součástí dalšího zušlechťování pražských krátkozobých rejdičů.Výsledkem se stali malí krátkodobí holubi s mohutnější hlavou,silným zobákem a červenými talířovitými obočnicemi.Pod vlivem různých okolností však byli jako plemeno prohlášeni a uznáni až v roce 1911 při založení speciálního klubu chovatelů pražských krátkodobých rejdičů se sídlem v Praze.
V maďarském Egeru a budapešťském předměstí Budíně byli (převážně Němci pocházejícími ze Švábska)chováni krátkodobí bělouši,jak uvádí prof.Péterfi,částečně pražského původu,poměrně dobří letci,kteří měli značný podíl na vzniku běloušů pražských.
Mimo standardních pražských krátkodobých rejdičů zůstalo v chovech značné procento krátkodobých rejdičů neovlivněných podílem krve těžkopádnějších indiánků,kteří si zachovali dobré letové schopnosti a společně s bělouši byli vypouštěni k středně vysokému letu dosahujícímu délky kolem dvou hodin,s akční vzdáleností do pěti kilometrů.
Protože se mnohá hejna při letu často míchala,byli standardní jedinci vypouštěni až při úspěšném návratu vlastního hejna domů.
Mezi létavými holubi se vyskytovali vitálnější holubi středozobí,často používaní jako chůvy holubů standardních.Později byli uznáni jako samostatné plemeno a současně bývají prezentováni běloprsými vlašťováky.

Jemné dílko jako sami holoubci vydané pro milovníky a chovatele Pražského krátkozobého rejdiče sestavil a nakreslil p. Ladislav Seidl čestný člen Klubu chovatelů holubů
PKR v Praze. Zde najdete více informací



Standard: Pražský krátkozobý rejdič
2002
Názvy dle ES: N - Prager Tümmler, F - Culbutant de Prague, A - Prague Short Faced Tumbler.
Zařazení v seznamu plemen ES: rejdiči č. 913.
Původ: Česká republika - hlavní město Praha.
Plemenné znaky: původní plemenné znaky byly hlavně výborné letové schopnosti v hejnech, včetně letu výškového a vytrvalostního, doprovázeného prudkými obraty (překládáním). V současnosti vyniká především tvarovými znaky hlavy, krátkozobostí, malou a jemnou postavou a množstvím barevných a kresebných rázů.
Posuzování: tvar hlavy a čela-zobák, oči a obočnice-tvar a jemnost postavy-kresba a barva opeření.

Exteriér:

Hlava přiměřeně velká, kostkovitá, v profilu naznačuje čtverec. Šířka, délka a výška jsou přibližně rozměrově stejné. Čelo je široké, vysoké a kolmo k zobáku spadající, v horní části je ukončeno dvěma tupými nadočnicovými hrbolky, které jsou nižší než zadní třetí hrbolek, který ukončuje zadní část hlavy. Temeno mezi nimi je mírně propadlé, zátylí je strmé.
Oči velké, mírně vypouklé, zornička tmavá, duhovka perlově zbarvená. Sedlatí a bílí mají duhovku tmavou, bělouši červenopruzí, vlaštováci černí a modří mají duhovku tmavší (potemnělou). Obočnice u barevných jsou výrazné, vyvinuté, talířovité a dosahují až k temenu hlavy, u starších holubů až bradavičnaté, červené; u běloušů žlutopruhých, plavých žlutopruhých a vlaštováků žlutých narůžovělé, u všech ostatních úzké a černošedé.
Zobák krátký (do 10 mm), tupý, klínovitý, široce nasazený (šířka nasazení převyšuje délku), horní a dolní zobák pokud možno stejně vyvinutý. Je mírně až více klopený (podstatný plemenný znak), ozobí sahá do jeho poloviny. Osa zobáku směřuje do středu oka. Šířka u hlavy se shoduje s jeho výškou a je trochu větší než jeho délka.
Tmavý až černý zobák mají modří černopruzí, bělopruzí a vlaštováci černí a modří, bělouši černohrotí, černopruzí, červenopruzí a černí tygříci; tmavošedý mají červeně plaví (žanžíci). Všechny ostatní rázy mají zobák světlý až narůžovělý. Ozobí je u všech rázů jemné, hladké, šedobíle s bílým popraškem. Mírně vyvinutější ozobí mají plnobarevní, bělohrotí, sedlatí a starší holubi. U těch bývá znatelný i malý podbradek.
Barva a kresba. Barvy jsou čisté, rovnoměrně rozložené po všech barevných částech s odpovídajícím leskem a svitem. Kresby jsou pravidelné a s příslušným uspořádáním u všech rázů. Plnobarevní: bílí, černí, kaštanově hnědí, šedohnědí (myšoví) modří, červení, žlutí. Bělohrotí: černí, kaštanově hnědí, šedohnědí, modří, červení, žlutí. Krajní ruční letky jsou bílé v počtu 5-8 se shodným počtem. Ideál je 6x6 letek. Malá bílá skvrna u kloaky (do 2 cm) je tolerována.
Bělopruzí: černí, šedohnědí, modří, červení, žlutí, isabeloví, stříbřití. Barevnopruzí: modří černopruzí, modří a stříbřití hnědopruzí, plaví červenopruzí, plaví žlutopruzí, bělouši černopruzí, červenopruzí, žlutopruzí a barevnopruzí s orientální kresbou.
Sedlatí: černí, kaštanově hnědí, šedohnědí, modří, modří šupinatí, červení, žlutí, červeně a žlutě plaví, stříbřití. Mohou se vyskytovat ve velmi světlých barvách (s mléčným faktorem). Mají bílou hlavu, záhlaví, přední část krku (náprsenku), břicho až k podocasníku, záda a křídla. Barevné je sedlo, zadní část krku až do týlu, přední část hrudi a ocas s podocasníkem. Tygříci: černí, kaštanově hnědí, šedohnědí, červení a žlutí. Mají barevnou hruď od ohbí křídel dolů, spodní část těla, záda a krk, ruční letky, ocas s podocasníkem a lýtka. Hlava a krk jsou bílé a pravidelně a jemně stříkané barevnými pírky; štíty křídel jsou bílé. Běloprsí-vlaštováci: černí, šedohnědí, modří, modří mramorovaní, červení a žlutí. Hruď a ohbí křídel dolů, spodní část těla až k podocasníku a lýtka jsou bílé. Štíty křídel, hlava, krk, záda a ocas jsou barevné. Bělouši-tmaví: (grošovaní-mramorovaní) mají pravidelně žíhané probělení po celém těle na modrém nebo tmavomodrošedém podkladu, na krku jsou tmavší. Světlí jsou celí bílí, mohou mít lehce stříkanou hlavu a krk barevnými pírky s kresbou tmavohrotou (konce letek jsou tmavé); dále se vyskytují tmavopruzí, kteří mají na křídlech dva šedočerné pruhy, konce letek a ocasu jsou šedočerné, červené nebo žluté.
Ostatní rázy: vzácně se mohou vyskytnout další kombinace barev a kreseb, např. bílí s perlovýma očima, čápci s barevným ocasem a letkami, bezpruzí i pruhoví. Rozhodující pro posouzení jsou především hlavní znaky.
Křídla jsou kratší, pevně přitažená, letky široké, nezkřížené a spočívající lehce na ocasu. Za vnitřními loketními letkami je skupina čtyř per mírně pozdvižených a vytvářejících tzv. štítky (křidélko) při konci hřbetu a záda tak nejsou zcela uzavřena.
Ocas je kratší a o 1,5 cm delší než konce křídel, dobře složený a nedotýká se země.
Struktura peří je hustá, peří je krátké a širší, přiléhavé, pružné a hladké.
Nohy kratší, silné, živě červené a neopeřené. Drápky jsou v barvě zobáku. Typickým znakem je našlapování na špičky prstů při vzrušení. Postoj širší, mírně vztyčený, elegantní.
Krk k tělu přiměřeně dlouhý, kratší, široce nasazený, nahoře slabší a jemný s dobře vykrojeným hrdlem kolmo nesený, v týlu mírně prohnutý vzad.
Postava drobná, jemná, hruď vypjatá a široká, zakulacená. Od přední hrudi ke konci ocasu je délka 22 cm.
Výlukové vady: žlutá barva duhovky, žlutá obočnice, dlouhý, tenký a zkřivený zobák, bílý ocas a převládající bílé letky u běloušů tmavohrotých; u bělohrotých střídající se bílé a barevné ruční letky; výskyt pernatých ozdob.

Velké vady

Kulatá hlava s chybějícími hrbolky, nízké, šikmé a úzké čelo, vyšší zadní hrbolek proti předním, rovně nasazený neklopený zobák, dlouhý krk, netypická postava (hrubá, úzká, dlouhá), dlouhá nebo svěšená křídla, široký a dlouhý ocas spočívající na zemi. Hrubé nedostatky barvy a kresby. Méně než 3 a více než 8 bílých letek a rozdíl více než 2 bílé letky u bělohrotých.
Malé vady: mírné prokrvení duhovky, bledé obočnice, slabší dolní zobák; mírné odchylky ve zbarvení zobáku, drápků; bílý podocasník u sedlatých, vlaštováků a tygříků; malé nedostatky ve struktuře opeření, chybějící štítky, menší nedostatky barvy a kresby.

Velikost kroužku 7.

2002

Profil klubu
Speciální klub chovatelů pražského krátkozobého rejdiče

Náš klub vznikl v r. 1957 jako pokračovatel slavného a největšího pražského nuselského klubu (založen v r. 1912) vzniklého z I. Sportovního klubu pěstitelů holubů pro Prahu a okolí (r. 1903).

Pražský rejdič má dlouhou tradici. Chován od poloviny 17. století, šlechtěn od r. 1800. Dříve chován v městských částech v hustě rozmístěném sousedství. Tehdá vznikly postupně další kluby. V r. 1922 - Michelský, I. Žižkovský, r. 1923 Košířský, II. Žižkovský, r. 1925 Pankrácký, r. 1926 Vršovický, Holešovický a r. 1927 Radlický. V r. 1929 založena Ústřední Jednota klubů pro jejich koordinaci.

Pražský rejdič byl vždy oblíben chovateli pro svůj ojedinělý vzhled, dříve také ceněn jeho způsob letu (krouživý vysokoletec). Byl k tomuto trénován chovateli od mládí, k letu ve vysokých výškách a obraty tzv. "překládání", které bylo velice líbivé a viditelné i ve vysokých výškách. Nad Prahou létala malá hejnka, ale i 200 i vícehlavá.

Kromě letu, pro který byl oblíben i v zahraničí, se oceňoval i jeho extteriér na speciálních výstavách, které se konají dodnes.

Plemeno se vyskytuje ve dvou skupinách, první jsou bělouši, druhá barevní (malovaní). Je to holub typu. Má hlavu s vysokým čelem ve tvaru kostky, krátký široce nasazený, klopený zobák. Byl vyšlechtěn v mnoha barevných a kresebných rázech, které jsou vyobrazeny na vydaných pohlednicích.

Od prvního předsedy Karla Štěpána ze Žižkova se ve vedení klubu vystřídali Václav Weidenthaler z Nuslí, Karel Nedvěd z Vršovic, Jindřich Hatina z Košíř, Josef Henkl z Kunratic. Speciální výstavy rejdiče byly pořádány v restauraci U Jaurisů Michle, sále ČSD - Smíchov, sále ČSD - Vršovice, restauraci Riegrovy Sady, restauraci Chodov, tržnice Holešovice, Bruselský pavilon, klubovna Michle - U Viničného potoka.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 tillie tillie | Web | 20. června 2015 v 4:44 | Reagovat

pujcka bez registru profi kredit 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.